V šest přicházím před Crystal, návaly se nekonají, najít se dá i volná lavička. Ani cestou ze Severu mi nepřišlo, že by nastával nějaký dopravní kolaps. Buď to pořadatelé tak skvěle zvládli, anebo přijelo tak málo lidí.
Počasí se opravdu vyvedlo. Předpověď sice slibovala přibývání oblačnosti od západu , do půlnoci však nespadla ani kapka.
Při akreditaci nám bylo prozrazeno, že s fotoaparáty můžeme jen na druhou a třetí písničku Elánu. "A předkapela?" - "Tu asi neuvidíte."
Stále lepšící se českolipská skupina V tunelu mi však bohatě vystačila. Sedl jsem si do stánku, dal si pivo za dvacet pět, poslouchal muziku a sledoval šrumec. Dorazila starostka Moudrá a místostarosta Pazourek v tričku se slovenským státním znakem.
Kolem půl sedmé vyrážím poprvé obhlédnout situaci u vchodu. Dvě hodiny před koncertem je provoz plynulý.
Hoši v černém se sice tváří drsně, ale prohlídka je hodně formální.
Pod mostem se kroužkuje. I zde je provoz zatím plynulý.
Pohled od mostu ke stadionu napovídá, že místa na tribuně mají lidé jistá, ale v kotli se to už plní.
Českolipská Superstar Bára Zajptová. S "tunelama" zpívá krátce, ale docela jí to jde. Sice bych na její sólo koncert dobrovolně nešel, ale jako kulisa dobrý.
V půl osmé znovu obhlížím situaci. Fronta už narostla, zejména u kroužkování. Vracím se k dalšímu pivu, jehož cena roste díky dvakrát třem korunám za záchod. Seznamuji se s fotografy z dalších médií. Nadávají na megahvězdy, které se vymýšlejí různé obštrukce. Obhlížím jejich fotovýbavu, ukazuji svoje šidítko a ptám se jich, jak mám fotit. "Hele, pustěj nás tam na dvě písničky, to je sedm minut. Prostě per jednu fotku za druhou v automatu, ono se něco povede. Hlavně moc nepřemýšlej."
Píšící novináři se vracejí z Taktiků po první písničce. Největší zjištěnou perličkou jsou kyslíkové bomby, které mají pro interprety připravené záchranáři.
Před čtvrt na devět vybíháme s pořadatelem k areálu: "Oni snad začali dřív. To jsem na rockovém koncertu ještě nezažil."
V běhu se navzájem kroužkujeme a házíme si na krk press cedulky. Procházíme bariérami a jsme na dvě písničky vpuštěni do prostoru před kotel.
Je to peklo. Určitě můj největší zážitek z koncertu. Za mnou šílející dav čtyřicetiletých fanoušků, nade mnou monstrózní pódium s vyhasínajícími hvězdami. Nastavuji foťák na umělé osvětlení, poloautomatický režim, mířím objektivem na první postavu vynořující se z mlhy a záplavy světel. Až doma zjišťuji, že vám mohu představit Petera Farnbauera.
Skoro nevidím, reproduktory mi rozechvívají vnitřnosti (obzvlášť močový měchýř je po těch pivech nějaký citlivý). Ve středu pódia však dobře tuším Jožo Ráže.
------------------------------
Zbytek koncertu vám přiblížím ještě během dnešního dne. Navíc můžete diskutovat i v samostatném tématu v hydeparku: zde.