Čtvrtý den Českolipského divadelního podzimu mohli diváci mnoha věkových kategorií zhlédnout dvě inscenace.
Dopoledne se hrálo pro mateřské školy a první stupně základních škol. Představení pražského souboru Láryfáry nabídlo dvěma vyprodaným sálům variace na francouzské bajky a zároveň zábavu, která se v hledišti měnila v dětský, mnohdy hurónský smích.
Nejenže si tak Divadlo Láryfáry představením udělalo kladné reference na sobotní Cirkusáckou pohádku pro veřejnost, ale svými bajkami předznamenalo večerní představení. Na programu totiž byla jedna z nejočekávanějších inscenací letošního programu – tragikomedie Zlatý drak, se kterou herci Divadla Radar/Hrobeso vyhráli už několik ochotnických soutěží. Diváci měli příležitost vidět úžasné herecké výkony, které jenom svědčí o talentu jednotlivých herců pražského divadla.
Představení bylo samo o sobě speciální, narozdíl od předchozích dnů, tato hra nebyla předváděna divákům sedícím v hledišti, nýbrž divákům sedícím na obloukové tribuně přímo na prknech podia, což dávalo představení úplně nové rozměry, a to hlavně pro ty v prvních řadách, na které sem tam dopadlo zrnko rýže, či rovnou celá hrst.
Hra vyprávěla baladický příběh načerno zaměstnaného čínského imigranta, jenž v kuchyni čínsko-vietnamsko-thajské restaurace Zlatý drak vykrvácí po nešťastném vytrhnutí bolavého zubu.
Na tuto událost navazuje autor několika vedlejšími příběhy, které jsou všechny navzájem propojeny a pozoruje tak vztahy uvnitř i vně Zlatého draka z různých perspektiv.
Jedním z vedlejších příběhů je i krutá Ezopova bajka o mravenci a kobylce, kteří v této inscenaci žijí v zubu již zmíněného zemřelého kuchaře. Každá postava v realitě má svého dvojníka v bajce a tím poukazuje na krutost, kterou si jsou lidé schopni dopustit.
Hra navázala na dvě ze tří předchozích večerních vystoupení letošního divadelního podzimu a byla opět v trošku ponurejší náladě, to však diváky neodradilo a s nadšením sledovali každičký obraz.
Představení bylo odměněno bouřlivým potleskem, a to nejen na konci představení, ale i na závěrečné besedě s herci, na kterou přišla velká část zúčastněných.
fotografe: Z. Kroupová, B. Macková, M. Štípská
Štěpáne, ty jsi svým povoláním profesionální divadelní režisér, toho času působící v Národním divadle Brno. Nenapadlo tě dělat Zlatého draka s nějakým profesionálním souborem?
Po pravdě řečeno nikdy jsem o Zlatém drakovi, přestože jsem tu hru znal dlouho, nepřemýšlel. Zjevil se teprve až v rozhovorech s Luďkem Horkým (principál souboru Hrobeso, pozn. red.) o tom, co bych mohl v Radaru inscenovat. Takovým příslibem dobrého zkoušení a dobré inscenace bývá dle mých zkušeností okamžik, kdy titul jaksi sám přiběhne. Přemýšleli jsme s Luďkem, co by bylo zajímavé pro Hrobeso se mnou a co pro mě s Hrobesem. A Zlatý drak se náhle zjevil.
V představení hraje pět herců představujících více postav. Jak složité bylo přijít na nějaký jednoduchý klíč, aby se mezi postavami divák neztratil?
Hlavně jsme se museli neztratit my sami. První čtenou jsme měli ve vietnamské restauraci. Na stole vedle textů byl jídelní lístek psaný částečně vietnamsky. Po dočtení všichni hleděli na text hry stejně zmateně jako na ten vietnamský jídelníček. Tedy to klíčování kdo je kdo bylo prvním důležitým krokem, ještě než jsme začali něco zkoušet. Záhy byla struktura už všem velmi jasná a čitelná a hledali jsme prostředky – v kostýmu, gestu, postoji a pohybu, které by nám jasně vytvářely přesné a ostré kontury jednotlivých postav.
Proč jsi pro inscenaci použil živou hudbu?
Schimmelpfennig (autor textu, pozn.red.) pracuje s představou jednoho domu, či spíš jednoho místa, které je celistvé, ale zároveň rozdělené a roztříštěné. Měl jsem pocit, že všechno dění na scéně by mělo spojovat něco, co se zároveň může dynamicky a razantně proměňovat. A to nás vedlo k použití hudby, živé elektrické kytary, jako něčeho, co je téměř pořád přítomné a funguje jako něco, co tříští, odděluje a spojuje zároveň.
U ochotníků poměrně často vidíme spolupráci s profesionály. Proč to tak je?
Toto vzájemné okysličování je úplně zdravé a souvisí s potřebou se rozvíjet a posouvat. Je to střet odlišných pohledů a zkušeností v okamžiku tvorby. Ne v diskusi u piva, ale prostoru, kde může něco nového vzniknout. To je vždy cenné. Luděk mě oslovoval s tím, že chce soubor zase někam herecky posunout, chtěl, aby Hrobeso zažilo jiného režiséra, s jinými nároky, s jiným viděním divadla a se zkušenostmi odjinud. Zároveň přišel s nabídkou v okamžiku, kdy jsem byl divadelním provozem uondán. Měl jsem najednou možnost se soustředit jen na to, aby ta práce byla radostí z objevování – pro mě i pro herce. A tato zkušenost byla občerstvující.