Justýna nesměle stiskla tlačítko zvonku.
Co si na ni ten šéfredaktor zase vymyslel? Seriál o chovatelích zvířat. To bylo slibů, že bude psát o módě a dělat recenze vybraných restaurací.
Podruhé zazvonila ve stejném okamžiku, v jakém se otevřely dveře. „Dobrý den! Já jsem redaktorka z časopisu Tereza. Volala jsem vám, chtěla bych vás představit našim čtenářkám jako znalce plazů.“
Prošedivělý čtyřicátník ji nejprve provedl bytem. Začali v ložnici. „Tady mám několik inkubátorů. Vidíte, zrovna se mi klubou Varanus exanthematicus, budou nádherní, nádherní.“
„A co to tady smrdí?“ zeptala se s omluvným úsměvem Justýna.
„Asi myši. Chovám je jako krmivo pro hady,“ muž sáhl pod manželskou postel a vytáhl několik krabic s různě starými hlodavci.
V dětském pokoji dostala Justýna přednášku o hadech. Chovatel je postupně vymotával z deseti terárií.
V obýváku vypnula diktafon a vzala si k ruce bloček, aby si udělala několik svých poznámek. Mezi tím šlápla na želvu a lekla se gekona, který si vyskočil zpoza křesla pro jednu z desítek mušek odpočívajících na zdi. V televizi běžel přírodovědný film a v jediné skříni nepřeměněné na terárium byly dvě řady knih. Všechny samozřejmě o hadech, ještěrech, želvách a žábách.
„Ještě, že nemáte krokodýla,“ pronesla žertovně a shodila z ruky přisátou rosničku.
„Kdo říkal, že nemám. Jeden je ve vaně, dva v kuchyni,“ takřka se urazil chovatel.
„Dobře, dobře, nemusím vidět všechno. Řekněte mi ještě něco o sobě,“ navrhla Justýna. „Byl jste třeba ženatý?“
„Já ještě jsem ženatý. Ale žena jednoho dne sebrala děti a odstěhovala se ke svým rodičům. Doteď jsem nepochopil proč.“