Daniela se snažila zorientovat ve videotéce svého nového kabinetu.
„Pro nastávající rodiče,“ přečetla si na boku obalu jedné z kazet. To bude ideální před Vánoci. Akorát mi to vyjde k tématu a s dětmi se už stejně nebude dát pracovat, říkala si pro sebe a udělala si poznámku do příprav.
Nastal poslední týden před zimními prázdninami, ve většině tříd byl na tabuli nápis: Vánoce jsou svátky klidu, nezkoušejte naši třídu. I Daniela 20. prosince rezignovala. V přípravě si všimla poznámky, že k tématu rodičovství má v kabinetě kazetu. Uf! Trochu si dáchnu, řekla si.
Film začínal nudným komentářem. Později přituhlo. Daniele došlo, že materiál je určen nastávajícím tatínkům a pouštějí jim ho zřejmě před tím, než jdou k porodu. Aby se trochu otrkali. Netroufla si však videopřehrávač vypnout. Většina třídy s napětím očekávala, až skončí první doba porodní. Záběr na rodidla, výdechy, křik, povzbuzování ošetřujícího personálu. Film nevynechal žádný detail. Ze třídy se ozývaly výkřiky: „Já teda nikdy rodit nebudu! To je masakr.“ Několik dětí se k televizi otočilo zády, jedna dívka naznačovala, že bude zvracet.
Konečně se objevila hlavička, vyšplouchla krev a Daniela si oddychla, že do filmu nevybrali prvorodičku.
V učebně bylo naprosté ticho, Daniele se perlil pot na čele. Byla ráda, že je po všem. Na obrazovce dítě vážili a předváděli ho spokojenému tatínkovi. Najednou žena na porodním stole začala znovu tlačit a kamera zamířila zpět na zkrvavená rodidla. Proboha, to museli natočit zrovna narození dvojčat, zděsila se Daniela a konečně se zvedla, aby video vypnula.
„Klid, paní učitelko, to už je jen placenta,“ zpražil ji nejmenší chlapec třídy sedící přímo pod obrazovkou.