Jak už vyplynulo z předešlých dvou fotografií dne, vypravil jsem se na trochu Bártovsky pojatou cestu do Santiaga de Compostela. Zatím nemám na to, abych si vzal volno na více než rok, ani mě neláká možnost nechat se odvézt sto kilometrů před cíl a dorazit jen konec.
Proto mě potěšilo, že Svatojakubské stezky se už vyznačují i v Čechách a na Moravě. Hlavní trasa začíná v Hrádku nad Nisou a stahuje poutníky z Polska a Německa.
Naskytl se mi volný víkend, tak jsem vyřešil dilema, odkud začít svou soukromou pouť – jestli z Hrádku anebo hezky poctivě od prahu svého domu. Udělal jsem si malý prolog a po padesáti ujitých kilometrech narazil na první mušličky u staré celnice.
Nebudu (zatím) popisovat svou cestu, jen zmíním pár postřehů, které se mohou hodit každému turistovi.
Byl jsem měkký a nocleh jsem si vyřídil ještě z domova. Ideální se mi zdály Mařenice a nejbližší okolí. Z Penzionu U Naděje mi odpověděli, že mají plno, Celnice v Horní Světlé měla podle bookingu také plno. Zoufale jsem napsal i do motelu Dutý kámen. Šest set osmdesát za noc mi ale přišlo nehorázných. Z penzionu Pod přehradou mi ani neodpověděli, přitom, když jsem šel okolo, nabízeli ubytování od 190 korun. Ono ale hledat něco na jednu noc a pro jednoho opravdu není sranda. Nakonec jsem zjistil, že pronajímají pokoje i U Tří lip přímo v Mařenicích. Přespat mě nechali za 250 korun. Měl jsem pro sebe velký pokoj s mnoha okny, manželskou postelí, dvěma gauči a dokonce i kulečníkovým stolem (rozbitým) a televizí (bez antény). Za tu cenu jsem se bál, jestli nebudu potřebovat spacák. Ne, měl jsem povlečeno a obdržel i dva ručníky. V pokoji totiž byla i koupelna se záchodem. Opravdu skvělý tip. Bonusem jsou domácí zákusky, bramborový salát a cvikovská dvanáctka.
Přestože jsem v sobotu nachodil přes dvacet kilometrů, přišel jsem brzy, takže jsem vyrazil ještě do okolí. V průvodci psali, že nedaleká Kalvárie je jednou z nejbizarnějších barokních památek u nás. Průvodce byl starý – je kompletně opravená, takže ztratila své kouzlo, ale výhled z ní je skvělý. Navíc je v noci nasvícená. Cestou od ní jsem zjistil, že je zrovna mše, takže jsem poprvé viděl i mařenický kostel zevnitř. Psal jsem o něm v seriálu Českolipský underground (třeba zde), v osmdesátých letech se měl zbourat, údajně a naštěstí nebyly peníze na demolice. Dnes je z peněz moravských věřících kompletně opravený. Na mši byli tři lidi, v obci bylo rozhodně více ožralých cyklistů.
Druhý den jsem to vzal z části po Hřebenovce, což je vyznačená trasa táhnoucí se z Lužických hor až na hranice Krkonoš. Pěkná byla třeba vrstevnice od Babiččina odpočinku po bývalou myslivnu Na šestce (obzvlášť, když jsem to šel v sedm hodin ráno) a pak úsek z Lückendorfu k České bráně.
Samotný Hrádek také fajn. Poobědval jsem v restauraci Zatáčka nedaleko přehrady Kristýna. Hlavní klientelu tvořili němečtí důchodci, takže se snažili. Opravené centrum, nové chodníky, i v neděli otevřené informační centrum. Zato vlakové nádraží děs, ale nasedl jsem do německého vlaku a přes Německo se svezl do Varnsdorfu. Neuvěřitelně příjemná a ochotná průvodčí ovládající několik jazyků. A z Varnsdorfu jel po chvíli autobus, za dvě hodiny jsem byl z Hrádku v Lípě.
Na co se můžeme v Lípě těšit tento týden?
V úterý pokračuje U Bílýho černocha Cestovatelský klub, na programu je Norsko. V Jiráskově divadle hrají Bláznivého Petříčka, Tatiana Vilhelmová a Vojtěch Dyk v hlavních rolích. Ve středu se můžete ve Ville Hrdlička dozvědět něco o EET. V pátek vystoupí U Bílýho černocha Libor Šmoldas Organ Trio.